Aneb jak jsem prošla peklem

13. září 2018 v 22:42 |  PÍŠE
Víte...
mám pocit, kdybych měla sem vepsat všechny pocity za uplynulý rok, bylo by to asi povídání pro dlouhé večery osamělých lidí. Byl listopad, už ten měsíc zní velmi libozvučně pro tohle téma, které se chystám...nebo ne? Možná to zkusím. Alespon něco. Bože, kdyby jsem jenom věděla co mě čeká. Nastal listopad a s mým milým jsme se sestěhovaly...ano, happyend. Byl to však nečekaný zlom pro mou chorobu.Změna, která u mě odstartovala boj. Začaly pro mě dny, po kterých pro mě spánek byl vysvobozením..po nějaké době ani spánek ne. Třesoucí se a potící se v rohu místnosti jsem se modlila at mě vysvobodí "něco" ze spár této zrůdy. Z paniky a úzkosti vzešlo najednou něco, co bych popsala jako jedno velké NIC...TEMNO..a zase NIC. Nešlo to pojmenovat ani popsat. Ten pocit bezmocnosti co se mi odehrával a přehrával den co den v hlavě, mě donutil požádat o odbornou pomoc. Sezení s psychiatry a psychology potvrdily moje obavy, vítej blízká příbuzná...musíme se spolu naučit žít: DEPRESE. Opravdu ..je to tak, znělo mi v hlavě. Do té doby odmítající jakkoukoliv medikaci, jsem ji v té chvíli přivítala s otevřenou náručí doufající v lepší zítřky, že stará a silná já...bojovnice, že ji opět poznam. První dny byly nejhorší v mém životě, minuta jakoby trvala věčnost, fyzicky jsem byla slabá a psychika už neměla sílu. Po týdnech, které bych nepřála nikomu přišla konečně úleva. Vítej světe. Velké dík mému milému, neumím si představit jak těžké je žít s někým, kdo v tu chvíli netuší ani kým je a kope kolem sebe.

Vydržel si a vážím si TĚ. Chci abys to věděl.
 

Pokoj v duši

13. října 2017 v 13:23 |  PÍŠE
Po čem toužíte?
Cestou ze školy, když už můj neklid , panika a strach odešly se shonem všedních dnů, jsem si oddechla a poplácala po rameni, jak jsem to statečně tento týden zvládla. Můj strach si vzal asi tento týden dovolenou vzhledem ke krásnému počasí, které vypadá jakoby si někdo naplánoval kouska té teplé snídaně, předtím, než vyrazí ven do ledové vychřice. V tramvaji jsem srovnávala moje myšlenky a zamyslela se nad postojem k životu před 5 lety s nynějším. Nevím čím to je, asi tím, že opravdu nemládnu, ale moje sny a touhy nemají nic společného s tím, po čem jsem toužila kdysi. Přišly všední pracovní dny, všední starosti a s tím i všední? sny. Po čase si uvědomíte, jak moc je nedůležitý něco vlastnit. Vzpomínám si na dobu, kdy strašně frčel jeden typ tašek do školy, měsíce jsem přesvědčovala mamku, jak je to pro mě důležité, onu tašku vlastnit. A když jsem ji tenkrát na Vánoce rozbalovala pocítila jsem neskutečnou radost. Díky mami. Teď se nad tím usmívám. Priority se změnily.
Miluji ten pocit, když jdu městem bez strachu a třesu, srdce bije klidně, je krásný den, teplý, ale né až tak horký, tak akorát na džísku a sluneční brýle. Cítím se volně, klidně, vyrovnaně, neporaženě, silná a dokáži přemýšlet a snít. Bože, nevíte jak príma to je. Cítit se normálně. Bolístky a rány stále bolí, ale o to víc jsem schopná vědět, jak dospět k tomu abych našla POKOJ V DUŠI.

Moje zranitelnost

12. října 2017 v 23:07 |  PÍŠE
Ač si to někdy neuvědomuju, ač se někdy tak nechovám.
Nebo, když na tebe bezdůvodně řvu hulákám a dělám ze sebe bubáka.
Šest let, dlouhých, krátkých, smutných, příjemných, štastných, vzrušujících 6let s tebou, vedle tebe.
Ačkoliv se často nevyjadřuji a neříkám ti pěkné věci, tak jak bys zrovna chtěl. Proč zrovna ted? Je to tím, že mám zrovna teď slabou chvíli, nebo tím, že ti zrovna kvůli těmto řádkům nezvedám telefon. Uvnitř sebe cítím tlukot svého srdce, který se stále snaží tlouct stejně jako to tvoje.
Vím, že nejsem dokonalá.
Já to vím.
Tak prosím, až se někdy budeš ptát proč. Neptej se. V hlavě se ti promítne plno zlých, ale i plno hezkých chvil. Pokud už jednou nevydržíš a opustíš mě, vzpomeň si jak jsme jako 17letí věřili a to je to, co ti už nikdo nevezme a navždy se tak stanu tvoji zranitelností a ty zase mou. Protože tě miluju. Ve zlém, bez tebe i s tebou.
 


Je to tak snadné

10. srpna 2017 v 14:28 |  PÍŠE
Aktuální trend, něco dokázat, být úspěšný předepisují ve všech příručkách pro štastný život. Degeneruje tu naši snahu, či už dosáhnutého cíle- radovat se z každodenních maličkostí, které zaslepují a zastinují naše snahy o ty nedosažené "big dreams".

Sny jsou důležité,"oh sure".

Ale všeho toho -všeho je moc. Jsme si jistí, že takový velky úspěch nám přinese doživotní euforii? Krátkodobou euforii? Co ty malé? "Obyčejné"? Všimli jste si? Ale vždyť každý z nás je úspěšný.
Představme si situaci, den z obyčejného života, který každý z nás zná a stereotipně se každý den vracíme na začátek té kazetové pásky a večer unaveni padáme do snového světa. Ale zamysleme se...
Co ty momenty? Jaké? Ptáte se li, jste zasplepení velkými cíly a snahou být úspěšní a docenění.

ÚSPĚCH
...je ten, když ráno vstanete po prvním zazvovení budíku.
...je ten, když máte komu svěřit své obavy.
...je ten, když jste překonaly strach a udělali první krok.
...je ten, když půjdete spát s čistou hlavou.
...je ten, když vám babička uvaří výborný sobotní oběd.
...je ten, vědět co je ÚSPĚCH.

Panická porucha (ropucha)

13. června 2017 v 11:08 |  PÍŠE
První rande s touto sympaťandou proběhlo kolem mých dvanácti let. Měla jsem pocit, jako by mě něco zezadu stáhlo. Slyšela jsem tlukot mého srdce, jako by mě právě něco pronásledovalo. Polil mě studený pot a já si byla jistá, že je se mnou něco fyzicky v nepořádku. Nepříjemný pocit, který byl počátkem něčeho, co od té doby změnilo můj život a pohled na svět. Zpočátku byl pro mě boj být daleko mimo domov, být v houfu lidí nebo prostředí, ze kterého nelze snadno uniknout. Nejhorší na tom všem je asi ten pocit, že nikde pro vás není bezpečno, nikde nemůžete být sám sebou a dělat věci co ostatním přijdou přirozené a bezproblémové. Představa školního výletu, pro mě spíše, než těšení vzbuzoval obavu z nečekaných situací, které by mohly nastat. A věřte, já takových scénářů měla vymyšlené mraky. Kupříkladu, mohla bych se ve vlaku pozvracet, mohla bych omdlít během túry, co si proboha mí spolužáci pomyslí? Jak nemožná asi pro ně budu?
S tímto onemocněním nesouvisí pouze nepříjemné fyzické a psychické rozpoložení. To, co mě na tom celé nejvíc mrzí, je určitá sociální disfunkce, která neumožnuje fungovat ve společnosti bez omezení. Obava z nepochopení je na místě a v tu chvíli se ocitnete v sociální izolaci. Pustý ostrov, na kterým se ocitáte neopustíte do té doby, než se rozhodnete bojovat. Bojovat s takovou přirozenou věcí jako dojít si nakoupit, nebo jít se psem. Přes malé krůčky se znovu dostáváte mezi civilizaci. Krásný pocit jít s kamarádkou na víno, bez strachu. Ale pak z nenadáni se zase setkáváme. Pozdraví mě, nemohu odpovědět, nemám sílu, utíkám. Again.Again. Again. Kolotoč, který ovládá můj život. A to už celých 11 let. Máme výročí.
Jedno mě to přeci jenom dalo. Žebříček hodnot máte uspořádaný a věřtě nebo ne, zdraví je opravdu na prvním místě a to nejvíc co vám může život dát-je rodina. Mějte pěkný den, já se alespoň o něj budu snažit! :-)

Važte si svého bezstrachového života.
Není to samozřejmost.

Pocity

16. listopadu 2016 v 23:41 |  PÍŠE
Pocity, ach ty obehrané moje pocity. Protáčejí se pořád dokola a dokola a pořád ve stejné vlně tancují na mých myšlenkách a brnkají do mého svědomí. Mít tak ve všem jasno, umět se rozhodovat. Nelze, nelze se rozhodnout. Plno let už uplynulo, a já se ptám zda je to co opravdy chci. Chci? Mám? Získám, či ztratím? Hormony se bouří a svědomí křičí STOP. Přestanu, já vím, že přestanu, jsem přece taková a taková i chci zůstat. Chci? Asi ano. Takže co řešíš? Rozmýšlej...
Jsem blbá, blbá, blbá naivní a asi v hlavě ještě ublížená holčička v koutě co chce být jednou doceněná. Co to tu melu.., mé komplexy z dětství netřeba vytahovat. Potřebuji nabrat sebevědomí, potřebuji vzpruhu, potřebuju náboj, který poslední dobou je nedostatkové zboží v mém mozku. Nejsem blázen, ne nejsem. Obyčejný člověk, nejspíš. Budu někdy spokojená s tím co mám? Budu se někdy ohlížet taky na ostatní? Dyt přece to dělám celý život..měním se, asi ve zlého nevděčného člověka.
Odpustte mi, Vaše nedoceněná.

Prosím, probuď se

18. května 2016 v 23:41 |  PÍŠE
Bdím, či spím? Zdá se mi to jako špatný sen. Za chvíli to už bude rok a já stále cítím vztek a zlost sama na sebe. Jsem srab co se neuměl postavit pravdě a vlastnímu strachu tomu největšímu- smrti blízké osoby. Snad i možná té nejbližší mému já, srdci a dětství. Bez něj by nebyla vzpomínka z mého prvního letu vrtulníkem, bez něj bych nevěděla čemu se říká "kobzole" nebo že grilovačka nemůže ( pravděbodobně ani není pravá grilovačka) bez pořádné dechovky a nakrájené cibule.

Jsem pyšná na svého dědu. Nejsem pyšná na sebe. V momentě, kdy mě nejvíc potřeboval jsem tam nebyla. A proč? Jsem srab. Při první návštěvě nemocnice, kdy už mi bylo jasné, že nejde jen o "obyčejnou" mrtvici, se mi zatemnilo v hlavě a zhroutila se na místě. Stačil jediný pohled do jeho jinak neohrožených a nebojácných oči. Oči mi toho pověděly víc než on sám v tu chvíli. Babička mě musela odvést dom, dědovi jsem nepomohla, spíš naopak.

Bude to znít sobecky...ale od té doby jsem se bála ho vidět, bála jsem se vidět silného člověka najednou slabého a bezmocného. V nemocnici jsem ho už nenavštívila, až se vrátil domů tak ano. Viděla jsem ho naposledy měsíc předtím, než odešel. I když jsem to tušila nevěděla jsem, že je to až tak vážné. Jako by mi něco našeptávalo tohle je naposledy co mu dáváš pusu na tvář a cítíš ty tvrdé vousy píchající do tváře, tohle je naposledy co jsi ho hladila po dlani a slibovali si jak to oslavíme až se postaví zpět na nohy. Strašné je, že to byla oslava mých narozenin, jsem ráda, že to ještě stihl a mohl se mnou strávit celých 21 let mého života. Jedna epizoda skončila , začíná další bez tebe. Jsem smutná .

Chybíš mi, ráda bych s tebou šla do lesa na houby a pak si sedla na pivo. Ráda bych tě obejmula a řekla jak tě mám ráda, i když jsme na to oba nikdy moc nebyli. Ráda bych se s tebou projela v našem fiatu. Ráda bych aby jsi se dožil mé svatby, ráda bych tě tam viděla a ráda bych si s tebou zatancovala. Ráda bych s tebou okopávala zahradu a poslouchala tvoje mrmlání jak ti to nejde a jak to já dělám špatně. Ráda bych....aby jsi tu byl.

Pamatuji si ten nejhorší den, kdy mě ráno probudil telefonát od mamky, nedokázala jsem uvěřit. A stále nedokážu.

Prosím tak se vzbuď, vzbuď se at je to jen sen. Cítím štípnutí-není to sen.

Máte mě rádi?

11. listopadu 2015 v 1:46 | L. |  PÍŠE
Soudě podle napísu, to vypadá na další melancholický článek po dlouhé době, ano poslední záznam je tu z roku 2012!!!
Nevím co mě přimnělo k tomu sem opět napsat, opět se svěřovat formou tohoto textu.

Celý život, ač to někteří nepřiznávají, se snažíme o to aby jsme byli obdivováni a milováni. Ale je to opravdu možné?
Existuje opravdu někdo kdo obdivuje, ale nezávidí? Je tu opravdu někdo kdo miluje, ale neubližuje?

Po dlouhé době mám v sobě prázdno, pusto. Události poslední 3let mě probudili do stavu dospělosti, reality před kterou mě má maminka varovala, vzpomínám si na ty slova " Počkej až bude dospělá" " ..jasně mami" odvětila jsem s pohrdavým úsměvem.
Bohužel musím uznat, že její slova se opravdu vyplnily, ANO MAMI MĚLA JSI PRAVDU!

Život není růžový, není a nebude zvláště, když někoho blízkého ztratíte. Je to už půl roku a já ted vím, že jsem mohla udělat něco víc, něco co by mu udělalo radost. Byl se mnou od první chvíle, můj jediný opravdový člověk co mi rozumněl aniž bych uměla mluvit. Bylo to něco nevídaného, podle slov mé mamky jsme byli partáci, něco nás spojovalo. Ač nevlastní, ale ve skutečností víc vlastní než ti opravdoví. Chci říct jen, PROMIN DĚDO...je mi to LÍTO.
Život musí jít dál, ale s úsměvem můžu říct, že moje dětství díky TOBĚ dědo stálo za to. DÍKY

Čas mlčení a spokojenosti

16. ledna 2012 v 22:19 |  PÍŠE
Po téměř půlroční pauze v blogování mám potřebu se vypsat,čím to je..to netuším.


Osamělé zimní večery se vlečou jako dlouhá vlečka neštastné nevěsty.Zloději času ,kradou těm lidem co touží po tlačítku "STOP" .Znám ten pocit,jakoby hodina měla 60 vteřin a den hodinu.Ve vzpomínkách se vracím zpět do časů,kdy mi připadala celá věčnost než uběhl ten týden,a čekal mě opět víkend..kdy jsem nemyslela a netoužila po ničem jiném než mu být zase nablízku,aniž by o mě tušil...ach ty staré časy :)

Co chceme?Vždy chceme opak toho co máme.Dokážeme být vůbec někdy se životem spokojení?Moje odpoved je NE.Protože pokud jsme štastní ted a tady,uvědomíme si to jisto jistě až to ztratíme.Chci jaro,vyhnat chmurné myšlenky a přivítat ten čas,kdy si budu moct vyjít jenom v tričku a v klidu poslouchat ty zvuky přírody a hodit strasti "nactiletky" do pytle.Děsí mě čas přicházející zodpovědnosti,kdy uděří hodina a můj věk se přehoupne ze 17 na 18.Pohupuji se na vlnách pohody,chvilkové osamělosti a stesku,radosti,lsti a pasti.Moje přání,můj cíl?_Najít oheń v ledu_
Už je to 4 měsíce,co se mi splnil sen,byl můj vysněný,můj princ...pořád je ♥

Naděje DIED

17. srpna 2011 v 11:49 | L. |  PÍŠE
Nemá sebemenší chybu,je prostě dokonalý.Jeho mužské tělo,kaštanové vlasy a snědě opálená pokožka ho dělali neodolatelným.....

Souhlasila jsem,že si s holkama vyjdem do klubu...nemám kluby ráda,ale jediný důvod tam jít,byl opět jenom ON.V srdci bázlivost se chvěla a já doufala,že se něco změní,v ten večer...v tu klubovou noc.Neměla jsem tušení,jak se mi obrátí naruby svět...jak budu odcházet s šípem v zádech,nevěděla jsem to...

Konečně jsem ho v tom klubu uviděla...stejnak mu nejvíc sluší to obyčejné bílé tričko,které zvýraznovalo jeho široké ramena.Šli jsme si k nim sednout a já jsem seděla na obláčku v srdci létala a bylo mě krásně...protože seděl vedle mě a povídali jsme si...dokonce tam byl jen se mnou,abych tam nebyla sama a nabízel mi víno...prostě to vypadalo tak dokonale.Jak směšná úvaha..=) Už v trošku "napitém" stavu jsem později seděla na barové židličce,a on ten alkohol na mě asi působí jinak..a to tak,že nad vším přemýšlím a je mi smutno (vím je to divné :D) ale umocnil to moment ,který zabil mých 6 měsíců doufání a nadějí a umocnil pocit smutku a samoty,který do té doby byl ůnosný,viděla jsem ho..jak se líbá,objímá s jinou holkou,myslela jsem,že mám halucinace,byl to šok,protože nic podobného jsem nečekala.

Schlíplá jak ta nejmenší bytost na světě jsem odcházela z klubu,neměla jsem chut,neměla jsem sílu,neměla jsem ani tu pitomou naději,která snad umírá poslední..a taky to tak bylo,umřela a já už nemám pro co žít,v této poslední době,kdy se všechno sype jak káva do hrnku...čímdál víc je ten život hořký a já všechny naděje dávala do něj.
Opravdu poslední tečka byla,že s ní chce chodit,a ještě něco co mě dostalo...den potom mi napsal..poprvé vůbec,a já mu posloužila jako jeho terapeutka v citových záležitostech.

Kam dál