Prosím, probuď se

18. května 2016 v 23:41 |  PÍŠE
Bdím, či spím? Zdá se mi to jako špatný sen. Za chvíli to už bude rok a já stále cítím vztek a zlost sama na sebe. Jsem srab co se neuměl postavit pravdě a vlastnímu strachu tomu největšímu- smrti blízké osoby. Snad i možná té nejbližší mému já, srdci a dětství. Bez něj by nebyla vzpomínka z mého prvního letu vrtulníkem, bez něj bych nevěděla čemu se říká "kobzole" nebo že grilovačka nemůže ( pravděbodobně ani není pravá grilovačka) bez pořádné dechovky a nakrájené cibule.

Jsem pyšná na svého dědu. Nejsem pyšná na sebe. V momentě, kdy mě nejvíc potřeboval jsem tam nebyla. A proč? Jsem srab. Při první návštěvě nemocnice, kdy už mi bylo jasné, že nejde jen o "obyčejnou" mrtvici, se mi zatemnilo v hlavě a zhroutila se na místě. Stačil jediný pohled do jeho jinak neohrožených a nebojácných oči. Oči mi toho pověděly víc než on sám v tu chvíli. Babička mě musela odvést dom, dědovi jsem nepomohla, spíš naopak.

Bude to znít sobecky...ale od té doby jsem se bála ho vidět, bála jsem se vidět silného člověka najednou slabého a bezmocného. V nemocnici jsem ho už nenavštívila, až se vrátil domů tak ano. Viděla jsem ho naposledy měsíc předtím, než odešel. I když jsem to tušila nevěděla jsem, že je to až tak vážné. Jako by mi něco našeptávalo tohle je naposledy co mu dáváš pusu na tvář a cítíš ty tvrdé vousy píchající do tváře, tohle je naposledy co jsi ho hladila po dlani a slibovali si jak to oslavíme až se postaví zpět na nohy. Strašné je, že to byla oslava mých narozenin, jsem ráda, že to ještě stihl a mohl se mnou strávit celých 21 let mého života. Jedna epizoda skončila , začíná další bez tebe. Jsem smutná .

Chybíš mi, ráda bych s tebou šla do lesa na houby a pak si sedla na pivo. Ráda bych tě obejmula a řekla jak tě mám ráda, i když jsme na to oba nikdy moc nebyli. Ráda bych se s tebou projela v našem fiatu. Ráda bych aby jsi se dožil mé svatby, ráda bych tě tam viděla a ráda bych si s tebou zatancovala. Ráda bych s tebou okopávala zahradu a poslouchala tvoje mrmlání jak ti to nejde a jak to já dělám špatně. Ráda bych....aby jsi tu byl.

Pamatuji si ten nejhorší den, kdy mě ráno probudil telefonát od mamky, nedokázala jsem uvěřit. A stále nedokážu.

Prosím tak se vzbuď, vzbuď se at je to jen sen. Cítím štípnutí-není to sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 thebeautycare thebeautycare | E-mail | Web | 19. května 2016 v 0:03 | Reagovat

krásně sepsaný článek .. když ho takhle čtu je mi úzko ...vážím si každé chviličky s mými blízkými

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama