Červen 2017

Panická porucha (ropucha)

13. června 2017 v 11:08 PÍŠE
První rande s touto sympaťandou proběhlo kolem mých dvanácti let. Měla jsem pocit, jako by mě něco zezadu stáhlo. Slyšela jsem tlukot mého srdce, jako by mě právě něco pronásledovalo. Polil mě studený pot a já si byla jistá, že je se mnou něco fyzicky v nepořádku. Nepříjemný pocit, který byl počátkem něčeho, co od té doby změnilo můj život a pohled na svět. Zpočátku byl pro mě boj být daleko mimo domov, být v houfu lidí nebo prostředí, ze kterého nelze snadno uniknout. Nejhorší na tom všem je asi ten pocit, že nikde pro vás není bezpečno, nikde nemůžete být sám sebou a dělat věci co ostatním přijdou přirozené a bezproblémové. Představa školního výletu, pro mě spíše, než těšení vzbuzoval obavu z nečekaných situací, které by mohly nastat. A věřte, já takových scénářů měla vymyšlené mraky. Kupříkladu, mohla bych se ve vlaku pozvracet, mohla bych omdlít během túry, co si proboha mí spolužáci pomyslí? Jak nemožná asi pro ně budu?
S tímto onemocněním nesouvisí pouze nepříjemné fyzické a psychické rozpoložení. To, co mě na tom celé nejvíc mrzí, je určitá sociální disfunkce, která neumožnuje fungovat ve společnosti bez omezení. Obava z nepochopení je na místě a v tu chvíli se ocitnete v sociální izolaci. Pustý ostrov, na kterým se ocitáte neopustíte do té doby, než se rozhodnete bojovat. Bojovat s takovou přirozenou věcí jako dojít si nakoupit, nebo jít se psem. Přes malé krůčky se znovu dostáváte mezi civilizaci. Krásný pocit jít s kamarádkou na víno, bez strachu. Ale pak z nenadáni se zase setkáváme. Pozdraví mě, nemohu odpovědět, nemám sílu, utíkám. Again.Again. Again. Kolotoč, který ovládá můj život. A to už celých 11 let. Máme výročí.
Jedno mě to přeci jenom dalo. Žebříček hodnot máte uspořádaný a věřtě nebo ne, zdraví je opravdu na prvním místě a to nejvíc co vám může život dát-je rodina. Mějte pěkný den, já se alespoň o něj budu snažit! :-)

Važte si svého bezstrachového života.
Není to samozřejmost.