Říjen 2017

Pokoj v duši

13. října 2017 v 13:23 PÍŠE
Po čem toužíte?
Cestou ze školy, když už můj neklid , panika a strach odešly se shonem všedních dnů, jsem si oddechla a poplácala po rameni, jak jsem to statečně tento týden zvládla. Můj strach si vzal asi tento týden dovolenou vzhledem ke krásnému počasí, které vypadá jakoby si někdo naplánoval kouska té teplé snídaně, předtím, než vyrazí ven do ledové vychřice. V tramvaji jsem srovnávala moje myšlenky a zamyslela se nad postojem k životu před 5 lety s nynějším. Nevím čím to je, asi tím, že opravdu nemládnu, ale moje sny a touhy nemají nic společného s tím, po čem jsem toužila kdysi. Přišly všední pracovní dny, všední starosti a s tím i všední? sny. Po čase si uvědomíte, jak moc je nedůležitý něco vlastnit. Vzpomínám si na dobu, kdy strašně frčel jeden typ tašek do školy, měsíce jsem přesvědčovala mamku, jak je to pro mě důležité, onu tašku vlastnit. A když jsem ji tenkrát na Vánoce rozbalovala pocítila jsem neskutečnou radost. Díky mami. Teď se nad tím usmívám. Priority se změnily.
Miluji ten pocit, když jdu městem bez strachu a třesu, srdce bije klidně, je krásný den, teplý, ale né až tak horký, tak akorát na džísku a sluneční brýle. Cítím se volně, klidně, vyrovnaně, neporaženě, silná a dokáži přemýšlet a snít. Bože, nevíte jak príma to je. Cítit se normálně. Bolístky a rány stále bolí, ale o to víc jsem schopná vědět, jak dospět k tomu abych našla POKOJ V DUŠI.

Moje zranitelnost

12. října 2017 v 23:07 PÍŠE
Ač si to někdy neuvědomuju, ač se někdy tak nechovám.
Nebo, když na tebe bezdůvodně řvu hulákám a dělám ze sebe bubáka.
Šest let, dlouhých, krátkých, smutných, příjemných, štastných, vzrušujících 6let s tebou, vedle tebe.
Ačkoliv se často nevyjadřuji a neříkám ti pěkné věci, tak jak bys zrovna chtěl. Proč zrovna ted? Je to tím, že mám zrovna teď slabou chvíli, nebo tím, že ti zrovna kvůli těmto řádkům nezvedám telefon. Uvnitř sebe cítím tlukot svého srdce, který se stále snaží tlouct stejně jako to tvoje.
Vím, že nejsem dokonalá.
Já to vím.
Tak prosím, až se někdy budeš ptát proč. Neptej se. V hlavě se ti promítne plno zlých, ale i plno hezkých chvil. Pokud už jednou nevydržíš a opustíš mě, vzpomeň si jak jsme jako 17letí věřili a to je to, co ti už nikdo nevezme a navždy se tak stanu tvoji zranitelností a ty zase mou. Protože tě miluju. Ve zlém, bez tebe i s tebou.