Září 2018

Aneb jak jsem prošla peklem

13. září 2018 v 22:42 PÍŠE
Víte...
mám pocit, kdybych měla sem vepsat všechny pocity za uplynulý rok, bylo by to asi povídání pro dlouhé večery osamělých lidí. Byl listopad, už ten měsíc zní velmi libozvučně pro tohle téma, které se chystám...nebo ne? Možná to zkusím. Alespon něco. Bože, kdyby jsem jenom věděla co mě čeká. Nastal listopad a s mým milým jsme se sestěhovaly...ano, happyend. Byl to však nečekaný zlom pro mou chorobu.Změna, která u mě odstartovala boj. Začaly pro mě dny, po kterých pro mě spánek byl vysvobozením..po nějaké době ani spánek ne. Třesoucí se a potící se v rohu místnosti jsem se modlila at mě vysvobodí "něco" ze spár této zrůdy. Z paniky a úzkosti vzešlo najednou něco, co bych popsala jako jedno velké NIC...TEMNO..a zase NIC. Nešlo to pojmenovat ani popsat. Ten pocit bezmocnosti co se mi odehrával a přehrával den co den v hlavě, mě donutil požádat o odbornou pomoc. Sezení s psychiatry a psychology potvrdily moje obavy, vítej blízká příbuzná...musíme se spolu naučit žít: DEPRESE. Opravdu ..je to tak, znělo mi v hlavě. Do té doby odmítající jakkoukoliv medikaci, jsem ji v té chvíli přivítala s otevřenou náručí doufající v lepší zítřky, že stará a silná já...bojovnice, že ji opět poznam. První dny byly nejhorší v mém životě, minuta jakoby trvala věčnost, fyzicky jsem byla slabá a psychika už neměla sílu. Po týdnech, které bych nepřála nikomu přišla konečně úleva. Vítej světe. Velké dík mému milému, neumím si představit jak těžké je žít s někým, kdo v tu chvíli netuší ani kým je a kope kolem sebe.

Vydržel si a vážím si TĚ. Chci abys to věděl.